Euro, nebo koruna? Festival dojmologie

Už před časem jsem si všiml, že diskuse ohledně přijetí eura přechází z alespoň částečně odborné roviny do roviny ryze pocitové. Dokonce v poslední době přibylo euro v balíčku nezbytných postojů pro výběr toho správného týmu.

Chceš patřit do týmu těch mladých, vzdělaných, kteří budují krásný nový svět? Pak nově musíš být také pro přijetí eura. Chceš patřit do týmu těch, kteří si pamatují, kdy byl svět ještě v pořádku, věci se dělaly poctivě a namísto vysedávání u počítače se běhalo venku v dešti a blátě? Pak musíš euro odmítat. Nejhorší na tom všem je ta diskuse. Diskuse, v níž u jejích protagonistů utvoření názoru předcházelo argumentům, čemuž pak ty argumenty kvalitativně odpovídají. Mají už jen za úkol vytvořit iluzi, že nad tím ten dotyčný přemýšlel.

Dominik Stroukal si na X dělal srandu, že je posledních pár dní každý expertem na euro, pod čímž Čestmír Strakatý zmínil vox populi mezi lidmi na Nově. I když jsem tušil, do čeho jdu a selhal mi pud sebezáchovy, pustil jsem si z archivu Novy anketu mezi lidmi před sámoškou. Nicméně k argumentaci veřejnosti by měl být člověk shovívavý. O to větší pain je potom argumentace mnohých politiků a bohužel i nezanedbatelné části odborníků. I pokud s nimi souhlasíte v této věci, zamyslete se nad tím, jestli chcete žít v zemi, kde politici a odborníci rozhodují o takto zásadních otázkách bez argumentů, na základě pocitů a s mimořádně hloupými odůvodněními. Jestli zase někde narazím na argument, že je na čase patřit do velké evropské rodiny a jasně deklarovat svou příslušnost, asi mi exploduje hlava. To se mi může stát i tehdy, kdy uslyším někoho, jehož národní identita stojí na barvě papírků v peněžence. Zkusím dát emoce stranou a zmínit některé z podstatnějších argumentů, nad kterými je dobré se s čistou hlavou zamýšlet.

Snazší platby na zahraničních dovolených

I když stále více platíme v zahraničí kartou a sám jsem letos poprvé absolvoval cestu do Itálie bez jediného centu v hotovosti, stále platí, že mít společnou měnu s dovolenkovými destinacemi je výhodou. Kromě toho, že nemusíme měnit peníze, nemusíme ani taktizovat, kdy je výhodné si je vyměnit, ale nezapomínejme, že nemusíme ani taktizovat, kdy zaplatit ubytování a další služby, které hradíme před odjezdem a které jsou ovlivněné kurzem. To je argument pro euro.

Stabilita v těžkých časech

V období významných celosvětových nejistot dochází k přesunu investorů a jejich kapitálu k větším jistotám. Obecně se v těchto chvílích vzdávají potenciálně vyšších výnosů na menších trzích, aby snížili riziko. Za méně rizikové jsou považovány měny, ve kterých se obchodují větší objemy celosvětově. Z toho vychází koruna lépe než měny chudších zemí zejména na jih a na východ. Euro lépe než koruna. A dolar lépe než euro. Lidé platící méně významnými měnami tak mohou v těžkých časech trpět nedostatkem kapitálu ze zahraničí, ochlazením investic i zdražením dovozu. Je to tedy argument pro přijetí dolaru, nebo tedy alespoň pro přijetí eura.

Kompenzace a oživení v těžkých časech

Naproti tomu poskytují těžké časy i argument opačným směrem. Výše zmíněné důvody pro oslabení menších měn vytvářejí podmínky pro částečnou kompenzaci hospodářského propadu a jeho následné oživení. Pokud bychom měli společnou měnu a nastala by hospodářská recese, podniky by se častěji museli uchýlit k propouštění. Vlastní měna a její oslabení způsobuje, že jsou produkty tuzemských podniků pro zahraniční zákazníky nově levnější, nesníží tak významně objednávky a není tak významný tlak na propouštění. Díky tomu lidé nemusí tolik šetřit a přispějí tak k rychlejšímu hospodářskému oživení. To je argument pro korunu.

Vlastní měnová politika

Argumentem ze všech nejpodstatnějším, ale mnohdy také nejméně vysvětlovaným, je vlastní měnová politika. Až do inflace o měnové politice většina lidí sotva kdy slyšela a i dnes, kde se to vlivem inflace změnilo, stále stojí ve stínu té politiky běžné (především fiskální). Přitom rozhodování centrální banky určuje ve svém důsledku množství peněz v oběhu, jejich cenu, ochotu lidí investovat, ochotu lidí spořit, kurzy k cizím měnám, atd. Hlavním nástrojem je stanovování úrokových měr, skrze které je v důsledku ovlivňováno veškeré výše zmíněné chování a tedy vliv na makroekonomické ukazatele. Centrální banka krotí přehřátí ekonomiky, podporuje ekonomiku, která pracuje pod potenciál, koriguje některé rizikové jevy v oblasti dluhů, apod. Sám mám milion výhrad k tomu, jak se to dělá a jak by se to mělo dělat, ale přes své výhrady mě zaráží, s jakou lehkostí je význam této pravomoci opomíjen, popřípadě nepochopen. Třeba když někdo zmiňuje, že bankovní rada ČNB není tak kompetentní jako bankovní rada ECB. Jednak je to trochu nefér, protože kroky bankéřů ČNB jsou na pranýři často, zatímco kdy se média pozastavovala nad kroky někoho v ECB? Nicméně i kdybychom neměli tak dobrou radu ČNB, pořád je problém v tom, že naše ekonomika vyžaduje jinou míru a intenzitu měnově politických zásahů, než vyžadují ekonomiky ostatních států. Můžeme to vidět na pobaltských státech na straně jedné a státech jako Lucembursko, Německo na straně druhé. V jedněch společná měnová politika netlumí dostatečně inflaci a v jiných tlumí výkon ekonomiky příliš. Toto stále je nejpodstatnější argument pro korunu.

Byznys s Německem

Se sousedy čile obchodujeme. Je to přirozené. Kulturní rozdíly nejsou tak velké a je snazší se dohodnout, obchodní legislativa mnohdy vychází ze společné tradice a také je to kousek a zboží se nemusí převážet přes půl světa. V takových obchodních vztazích je společná měna skutečně výhodou. Ne ani tak kvůli nákladům konverze, které jsou pro byznys mnohdy snazší než pro turistu, ale především kvůli kurzovému riziku. Pokud počítáte s tím, že materiál ze Slovenska koupíte za nějakou částku, nebo naopak produkty za nějakou částku prodáte do Německa, může vám výraznější změna kurzu udělat čáru přes rozpočet. Samozřejmě se proti tomu podniky zajišťují, přenáší rizika na někoho, kdo je ochotný je nést, smluvně se chrání s dodavateli i odběrateli před výkyvy a dohody se dělají na delší horizont. Nicméně, obzvlášť v kontextu silného obchodního vztahu s Německem, jde o nezpochybnitelný argument pro euro.

Evropský stabilizační mechanismus

Možná největším problémem do vzdálenější budoucnosti je existence ESM společně s obtížným srážením státních dluhů zemí eurozóny. Co je ESM, a jak funguje, by bylo na samostatný text, ale v podstatě umožňuje předluženým státům či bankám získat z fondu peníze v momentu, kdy se dostanou do problémů a půjčování na běžném dluhopisovém trhu je takřka nemožné a zároveň by jejich pád ohrozil stabilitu eurozóny. To může skvěle fungovat, pokud nastane dluhový problém velmi lokálního charakteru. Naše záruky jako korunové země by se vstupem do eurozóny proměnily v regulérní vklady do fondu. To samo o sobě není problematické. Problém by nastal v okamžiku, kdy by se do problémů dostalo více zemí a ostatní, tou dobou už včetně nás, by si musely půjčit na vklad do fondu. Čímž by se mohly do problémů dostat i relativně stabilnější země. Nebyl by to až takový problém, kdyby byl jasný trend klesání zadlužování v eurozóně. I přes dobrý trend od roku 2014 do covidu, se nepodařilo umazat tolik dluhů, abychom byli připraveni na další krizi. Navíc nešlo o rovnoměrné snížení zadlužení, ale značně tažené zejména Německem. Během nejhorší fáze covidu, během krátké doby, se eurozóna vrátila tam, kde se snižováním dluhů v roce 2014 začala. Když jsou horolezci svázáni lanem a ten s nejslabšími nohami uklouzne, ostatní to ustojí. Když je však ve skupině stále více tlouštíků se stále slabšími nohami, hrozí to řetězovou reakcí. Ne hned, možná za 20 let, ale tím spíše bychom to měli mít na paměti. To je tedy argument pro ponechání koruny.

Úrokové sazby v podnikání

V eurozóně se dlouhodobě drží nižší úrokové sazby, než jsou běžné na českém trhu. Pro tuzemské podnikatele tak můžou být investice dražší ve srovnání se zahraniční konkurencí, pokud je financují z českých úvěrů. Mohou si samozřejmě brát úvěry v euru, ale ani to není bez starostí, protože se musí nějak vypořádat s kurzovým rizikem, kdyby náhodou došlo k propadu kurzu, aby neplatili nakonec na úrocích více. Realita je taková, že se to běžně děje. Mnoho podniků své úvěry do eura už dávno převedla, zejména tehdy, pokud například obchodují se zahraničím, nakupují tam materiál i technologie a koruna je pro ně okrajovou měnou. Situace vysokých úrokových sazeb v ČR společně se stabilním kurzem CZK/EUR toto jen posílila. Navíc si podniky osvojili mechanismy, jak se proti kurzovým výkyvům případně chránit. Problém ale je, že jde o výhodu, která není snadno dostupná pro menší podnikatele. Je pro ně těžší se zorientovat v nabídce jiných úvěrů a je pro ně i těžší se zajistit proti rizikům, protože jsou na to příliš malí. Těm by společná měna v dostupnosti levnějších úvěrů prospěla. Mělo by to ale také vliv na české banky, zejména na jejich efektivitu, protože by se zvýšilo konkurenční prostředí. Pokud dnes menší podnikatelé chodí pro korunové úvěry do českých bank, otevřel by se jim nový prostor a české banky by se musely mnohem více snažit, aby si je udržely. Je to vidět i na přirážce nad PRIBOR (či EURIBOR), kdy české banky nezřídka přiráží víc, než ty zahraniční. To je argument hrající ve prospěch eura.

Příjmová konvergence

V zemích, jejichž měna je dlouhodobě progresivní a vůči ostatním zemím postupně roste, dochází k příjmové konvergenci skrze kurz. To je případ i české koruny, která se zatím z 37 korun za euro dostala někam k 24 korunám za euro a s výjimkou epizodních období drží trend celou dobu. Skrze kurz tak dochází k tomu, že si Čech může za stejnou částku v korunách koupit stále více zboží ze zahraničí. Mít celou dobu fixovaný kurz k euru, věci, které dnes stojí 50 tisíc, by dnes stály 75 tisíc. Ke konvergenci dochází také růstem příjmů, kdy máme stále více a více korun na výplatní pásce. Pokud bychom přijali euro, museli bychom pro dosažení stejného růstu hodnoty svých příjmů mnohem více tlačit na růst platů a mezd, protože by odpadl nárůst příjmů z posilování koruny. V časech trochu větší nezaměstnanosti je to argument pro korunu. Je fér ale říct, že při současné míře nezaměstnanosti, kdy je značný tlak na zvyšování platů, bychom si asi byli schopní vymoci vyšší růst platů i v případě společné měny. Tedy za této situace to není silný argument pro žádnou z možností.

Dostupnost bydlení

Zajímavou otázkou jsou úrokové sazby pro nepodnikatele, tedy zejména sazby hypotečních úvěrů. I když pomineme aktuální dobu, kdy jsou u nás sazby výrazně vyšší, vyšší byly i v časech předinflačních. V eurozóně se daly získat hypotéky i pod 1 % a průměr se pohyboval do 1,5 %, což i v časech levných peněz byla čísla pro nás nedosažitelná. Pravděpodobně bychom tedy s eurem platili nižší úroky z hypoték. Jenže český trh s nemovitostmi v dlouhodobém horizontu nestíhá a výstavba je pomalá (složitá stavební řízení; nedostatek parcel, kde se smí stavět; …). I při sazbách okolo 2 % to vytvářelo příliš silnou motivaci na straně poptávky, tedy tlak k růstu cen. Ještě nižší, eurozónové sazby by tak přelily úspory na úrocích do ochoty lidí splácet vyšší jistiny a nemovitosti by ještě více zdražily. Časté mediální zjednodušení, že by se nemovitosti staly dostupnějšími, není pravdivé. Minimálně do doby, dokud se u nás neusnadní výstavba a dokud trvá neelastická nabídka, dává smysl vlastní měna a o něco vyšší úroky. To je tedy v tuto chvíli argument pro korunu.

Závěrem

Samozřejmě bude zajímavé sledovat změny, které nově umožňují účtovat (a časem i platit daně) v eurech, amerických dolarech či britských librách. Je to takové přijetí eura (dolaru a libry) bez odmítnutí koruny. Pro firmy, které nakupují materiál a technologie v zahraničí a produkci tam opět prodávají, nemají významné personální náklady, bude jistě snazší přejít na jinou měnu. Trh nám tak možná naznačí, jestli existují nějaké trendy ve zvyšování významu eura a snižování významu koruny. Ostatně to by i omezilo vliv monetární politiky ČNB. Nebo se možná ukáže, že používání eura preferuje jen omezená část byznysu. Uvidíme.

Ambicí tohoto textu samozřejmě není vypsat všechny podstatné argumenty. Jistě vás napadnou další a věřím, že máme mnoho chytřejších lidí, než jsem já, a především lidí, kteří tématu lépe rozumí, které správně napadne, že jsem něco důležitého opomněl a že bychom měli zvažovat ještě více věcí. Mou ambicí bylo ukázat některé nezbytné argumenty, které je třeba zvážit dřív, než si na téma uděláte názor. A argumenty by měly také ukázat, že to není 100:0 ve prospěch kterékoliv z variant. Pokud to někdo vidí 100:0, pak už si zřejmě vybral tým, do kterého chce patřit dřív, než o tom začal přemýšlet. Někdy je dobré si ty argumenty procházet s časovým odstupem a pravidelně se k nim vracet. Je zajímavé, jak některým věcem v různých časech přikládáme různou váhu.

Jako bonus přidávám i zamyšlení nad neargumenty, které v poslední době kolují:

Vysoká inflace u nás vs. nízká v eurozóně

Kdybychom měli euro, tak nemáme tak vysokou inflaci. Tato věta zaznívá nejen mezi příznivci eura, ale bohužel formou návodných otázek na odborníky i v seriózních médiích. Takový zkratkovitý závěr stojí dost na vodě. Ale pojďme popořádku. Za měnovou politiku je zodpovědná centrální banka. Je tedy zodpovědná i za inflaci. Ne v tom smyslu, že by ji svým bezprostředním rozhodnutím právě způsobovala, ale pokud se projeví, je zodpovědná za včasnou reakci, zmírnění a včasné usměrnění. Bankovní rada ČNB se v tomto smyslu vyznamenala včasnou reakcí, protože ke zvyšování sazeb sáhla dříve než ostatní. Také se ale ve zvyšování sazeb zastavila dříve než ostatní. A to už vzbuzuje mnohem příkřejší reakce odborníků. Zejména proto, že sazby zůstaly níže než inflace, tedy reálná úroková sazba byla záporná a to mnohem více, než v časech obvyklých. Naproti tomu ECB trochu zaspala a nevyšplhala tak vysoko. Dostala se trochu do pasti toho, že sazby, které by úspěšněji krotily inflaci v Pobaltí, by příliš tlumily západní ekonomiky. A naopak nižší sazby, které by netlumily západní ekonomiky, by způsobily ještě dramatičtější inflaci ve východních státech. Proč tedy byla vyšší inflace u nás než v eurozóně? Ona byla totiž vyšší téměř všude na východě (bez ohledu na měnu) a naopak na západě byla nižší (i ve státech s vlastní měnou – Švédsko, Dánsko, GB). Faktorů bude jistě více a někdo kompetentnější by je mohl rozebrat detailněji, ale jeden faktor určitě sehrál roli. Východní státy jsou více závislé na energetických surovinách z Ruska (zejména v úvodní fázi) a především tvoří větší část výdajů jak domácností, tak i mnohých firem, protože ve východní polovině jsou lidé v průměru chudší (zejména v dalších fázích). U nás je to proti zbytku východní poloviny mírně umocněno vyšší energetickou náročností firem, ale nezapomínejme také na krach Bohemia Energy, kdy pro náš trh nebylo objednáno dostatek energie a muselo se to řešit dokupováním za vyšší ceny. Proto zkratka, že euro chránilo před inflací lépe než koruna, přestává platit při pohledu do detailu.

Neválčení mezi zeměmi se stejnou měnou

Poněkud bizarním neargumentem ve prospěch přijetí společné měny je to, že tam, kde se platí stejnou měnou, spolu neválčí. Jednak to není pravda, což si můžeme ukázat na příkladu Gazy a Izraele. Jednak to moc nedává smysl ani v hypotetických situacích – nezaútočilo by snad Rusko na Ukrajinu, kdyby platila rublem? Moc smyslu to nedává ani v kontextu toho, že se zeměmi eurozóny nám žádná válka nehrozí a nedává smysl jí předcházet společnou měnou. A pokud by nás země eurozóny velmi hypoteticky napadnout chtěly, asi poslední, co by dávalo smysl, by bylo přijímat euro, abychom válce zabránili. Spíš jde o špatně zapamatované ono bastiatovské „když neproudí přes hranice zboží, proudí vojáci.“ Akorát naroubované někam, kam vůbec nepatří. Mezinárodní obchod skutečně dělá dobré přátele a vytváří silnou motivaci neválčit, protože by se o plody této dělby práce přišlo. Někdy (rozuměj Rusko) to nestačí a tak od doby, kdy proudí vojáci, přestalo proudit zboží. Osobně si dokonce myslím, že intenzivní mezinárodní obchod má na korektní vztahy ve vyspělém světě silnější vliv, než kterákoliv mezinárodní organizace a její diplomatické snahy.

Na stejné lodi s SPD a ANO

V poslední době populární neargument je ten, že kdo není pro euro, je na jedné lodi s SPD a ANO (případně by se mohl vyskytovat i v podobě, že kdo je pro euro, je na jedné lodi s pětikoalicí). Využívá jednoho z nejprimitivnějších argumentačních faulů, kdy jednu z variant dilematu spojí s něčím, co adresát vnímá jako odporné. Kromě toho, že jde o projev argumentační slabosti, je to také přesně tím, co jsem zmiňoval v úvodu. Tlakem vybrat si tým a akceptovat vše, co tým chce a nechce. Fakt neovlivním, co hlásá SPD a ANO. A fakt nebudu volit automaticky opačný postoj. Prostě se to může stát, že skončím v nějaké otázce na stejné straně s někým, s kým toho jinak nemám moc společného.

Různé random vytažené grafy

V diskusi se stalo populární vytahování grafů na podporu jednoho, či druhého postoje. Zejména grafů, které se lámou v době, kdy nějaká země přijala euro. Někdy směrem nahoru, někdy směrem dolů. Nechápejte mě špatně, nezpochybňuju data, která za grafy stojí. Nezpochybňuju ani pozitivní, ani negativní vlivy společné měny na nějaký ukazatel prosperity. Ba co víc, dokonce jsem viděl i velmi relevantní grafy tohoto typu. Problém je ten, že tu relevanci je pro většinu lidí obtížné posoudit. A přitom to vypadá tak lákavě – láme se to přesně tehdy, kdy ta či ona země přijala euro. Na spoustu věcí používaná měna nemá vliv, nebo ho má nepříliš významný. Měli bychom hodně střídmě přijímat tuto argumentaci a brát ji vážně jen v oblastech, kdy jsme si jisti, že tam je jasná kauzalita.

Poškozování exportérů

Dlouhodobým argumentem je poškozování exportérů v kontextu dlouhodobě rostoucí koruny. Ano, růst koruny skutečně zdražuje produkci českých exportérů. A růst koruny stejně tak zlevňuje importérům dovoz zahraniční produkce. Je to krásný případ mince, která má dvě strany. Jenže najít velkého exportéra je o něco snazší, protože jde o koncentrovanější trh, než najít velkého importéra. Proto to mediálně může vyznít, že má český byznys jasno a růst koruny mu ubližuje. Mnohdy je to ale dáno různým prostorem pro vyjádření.